Reklama
 
Blog | Jan Koupil

Můj děda seděl

Můj děda seděl. Dostal 25 let za spoluúčast na vraždě. Kdo by ho za něco takového litoval.

A nebo se ta historie dá taky vypravovat jinak: Dědu odsoudili v politickém procesu. Za to, že řídil auto, dostal v obřím procesu 25 let. Ten proces se neodbyl někde na soudě, ale rovnou v divadelním sále v Kutné Hoře a podle scénářů pro velké procesy. Většinu toho času strávil v lágru, propustili ho po dlouh0 době na amnestii jako nemocného muže a brzy zemřel, patrně na následky práce v uranových dolech. Když se to podává takhle, zní to o hodně jinak.

Toho člověka jsem nepoznal. Děda byl prý fešák a velký žárlivec. Vzali se s babičkou, pořídili si syna a brzy nato si on začal nějakou avantýru, snad ne jen jedinou, a babička ho vypakovala. Nebo možná taky radši odešel sám, kdoví, jak to tenkrát bylo.

Bylo mi už přes dvacet, když se jednou babička dala do vypravování. Historii si od ní pamatuju takhle: Děda zmizel někam do Prahy nebo k Praze a tam se taky záhy po komunistickém puči stal členem nějaké protistátní skupiny. Někdy na začátku padesátých let vyvezli jakousi velmi aktivní soudružku, která otravovala život lidem kolem sebe, do lesa. Chtěli ji postrašit, vylekat, aby toho nechala, jinak bude hůř. Jeden z nich ale druhého oslovil jménem a v tu ránu byl průšvih na světě. Rozhodli se, že jediné, co se dá dělat, je zbavit se jí. Děda u toho nebyl, jen řídil. Odvezl je do lesa, počkal u auta, a zase vyvezl z lesa. Tak to prý alespoň vyšlo najevo z pozdějších výpovědí. Tělo bylo nalezeno záhy, ale pachatelé unikali dlouho, řadu let, snad šest. Policie po nich šla opravdu se vší vervou, ale nedařilo se jí. Jak je dostali, jsem se od babičky nedozvěděl. A vlastně nic víc.


Tenhle týden jsem otevřel ráno Respekt a četl odzadu (dělám to tak, protože zepředu ho poslouchám v mp3). Výtvarnou rubriku přeskakuju, nejsem schopen to číst, ale u literární se zastavím často, a příběh, který tam popisovali u nové detektivky s reálným pozadím vraždy členky KSČ Anny Kvášové, zněl podezřele povědomě.

Nedalo mi to spát, nažhavil jsem Google a zkusil hledat spojitost mezi dědovým jménem a Kvášovou. Trefa. Kromě dobových maďarských novin, ve kterých si nepočtu ani slovo, jsem našel i český článek, který je dává do souvislostí. Leží na serveru Komunistického svazu mládeže a opravdu mě zaujal. Je fascinující, jak se jeden příběh dá vypravovat odlišně, podle toho, k čemu chcete aby sloužil, nebo podle toho, jak ho potřebujete slyšet, aby vás nezraňoval.

Já znal příběh o fanatické komunistické babě, jejím plánovaném vystrašení a chybě, kterou vyřešili ti dva velmi nešťastně. Děda u toho nebyl a asi těžko je mohl jít udat. Navíc on by komunistům neudal nikdy nikoho. Tato verze zazněla i u soudu a tak je údajně popisována i v knize.

Když čtete drama na stránce mladých komunistů, máte před sebou úplně jiný příběh. Dobrotivou ženu z chudých poměrů, která bdí nad dobrem pracujících a pranýřuje šmelinu, a proti ní protistátní skupinu nejhoršího zrna – šmelináře, majitele nemovitostí, protektorátního policistu… . V ní se pak najdou tři vrazi, kteří si pro ni přijeli a s úmyslem ji zabít ji odvezli dětem.

Je to dávno a všechno přikryl prach. Mě jen fascinuje, že ani důkazy nic nedokazují. Kdo má svou verzi pravdy, těžko přistoupí na jinou. Já si ale tu knížku koupím, i když je to beletrie a z půlky fabulace, chci znát ten příběh podrobněji a zajímá mě, jak s ním autor naložil. A možná by to chtělo najít na autora kontakt a zkusit požádat o setkání. Ten člověk bude dnes asi ze všech lidí v téhle zemi vědět nejlíp, co se tenkrát v tom lese u Mirošovic stalo. Ono není na škodu znát vlastní historii, i když to bude zase jen interpretace.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama