Reklama
 
Blog | Jan Koupil

Pochválen budiž dějepis

Už sedmý týden se potloukám severní Amerikou, učím fyziku na místní univerzitě a vůbec potkávám lidi. A přicházím na nové odpovědi na otázky, které jsem dřív buď chápal úplně jinak, nebo taky vůbec neznal. Jedna z nich je "K čemu je člověku dějepis?" Kromě vágní odpovědi "No, aby věděl, kam patří, a měl všeobecný přehled" jsem žádnou skutečně obstojnou ve svých 35 letech neznal. Až doteď.

Pochválen budiž dějepis, tedy aspoň ten, který jsme ve škole měli my. Ale to je vzaté odprostředka, takže celá věc se má takhle: Když člověk stráví šest neděl v cizí zemi, nevyhne se troše povídání s jinými lidmi. A když není dost aktivní a neptá se dost intenzivně na místní reálie a vůbec, stihne se druhá strana nadechnout a zeptat taky. Obvykle ta otázka začíná „A jak to je u vás se …“. A problém je na světě.

Naposledy se mi to přihodilo včera (to jest v úterý) odpoledne. Dave, kamarád mého hostitele žijící v Portlandu, mě provádí městem. Vypravuje, ukazuje, vysvětluje: this was a port city, námořní kultura, chinatown, celnice, tunely pod celou čtvrtí a podobně a podobně. A cestou hele: knihovna. Nádherná, tradiční, vysoký strop a obří tabulková okna z doby, kdy v knihovně hrálo roli množství denního světla. Vcházíme dovnitř, knihovna je otevřená každému a to asi do deseti do večera. Prezenční výpůjčky bez kartičky, bez dotazů, prostě vezmete knihu z regálu a prohlížíte. Jen koukám.

Ale abych se vrátil k věci – už jsme s Davem probírali českou náturu, jak moc cestujeme my po naší zemi, vypravoval jsem mu o trempování, které ačkoliv si bralo ideál z Ameriky, je věc v jakékoli trochu podobné formě naprosto neznámá v těchto končinách. Dava všechno zajímá, nemá ale moc představu, kde ta země leží. A tak bere do ruky atlas světa.

Reklama

Až jsem se sám překvapil – asi jsem tu opravdu už docela dlouho – i ten pohled na mapu naší země v cizím atlasu mě skoro dojal. A teď ukazuju – jak je to s horami kolem, sjezdovky nic moc, ale ráj běžkařů. A už jsme u toho, že ta země byla napadena z každé strany. A už povídám o Rakousko-Uhersku, prstem obtahuju hranice, dole Balkán, na východě až sem, tohle Kladsko trochu měnilo hranice atakadále. Dave vytahuje cosi, že předevčírem mluvil se jedním Britem a ten se rozpovídal, jak Čechy byly několikrát opravdovým srdcem Evropy. A už jsme u průmyslové revoluce, u Rudolfa, u reformace, Husa a husitů, u Karla. A povídáme o Habsburcích a českých knížatech/králích. O protestantských válkách, které obvykle začínají na našem území a to defenestrací. A o názvu, který dali Římani zemi Bójů a Slovanům tak nějak zbyl. A přirozeně přichází na řadu etymologie slova bohémové, a už jsou na tapetě Cikáni (míněno prosím bez rasismu a urážky, jakožto tehdy používané oficiální jméno národa), kteří přišli do Francie z Čech a Francouzi podle nich dali celému životnímu stylu jméno. A následují Čechy v Shakespearovi, co vůbec nejsou Čechy, ale Bohémie, země bohémů. 

Mám to už skoro jako když nacvičené, podobné vypravování už tu provádím asi potřetí. Je to prostě a jednoduše gymnaziální/zakládkové vzdělání v praxi. Dávno ztracena jsou jména vojevůdců, kancléřů, nepodstatných potentátů. Je mi líto, Maxmiliáni a Ferdinandové, nevím ani kdy, ani v jakém pořadí jste trůnili. Úplně v tahu jsou všechna data, pamatuju si jen století (a zlatou bulu a rok 1918), občas bych se možná mohl trefit do čtvrtstoletí. Nepodstatné zapomenuto, zbyla jen story. Musí to ale být docela dobrá story, protože když se dám do vypravování, vypadají Američani zaujatě, poslouchají, ptají se na detaily a dokonce ani nezívají.

Proto děkuju za ten dějepis, který jsme měli. Nebylo to dupání po lidech, ani tuna jmen a letopočtů. Samozřejmě, že tam tu a tam nějaký ten maršál byl, dat také dvě hrsti, ale tak nějak … s mírou. A i když jsem to v té době tak nevnímal, cítím to teď, že důraz byl na důležitých věcech. Nemyslím na věcech důležitých pro historika, ty ať si strčí … třeba do semináře, ale na věcech důležitých pro někoho, kdo chce možná rozumět souvislostem dnešního světa a být občanem své země v cizině a třeba i umět vypravovat. A dvojnásobný dík za moderní dějiny, které místo obvyklé haldy letopočtů a bitev druhé světové vzaly na sebe formu strhujícího vyprávění o nesvobodné zemi pod nadvládou velmoci a toho, co nám dělali jiní, i toho, co jsme si dělali sami, až do revoluce. O tom se taky dobře vypravuje a cizí to obzvlášť zajímá, třeba Američané tuhle zkušenost nemají vůbec.

Takže ještě jednou vzdávám hold Vám, paní profesorko z našeho gymnázia, za Váš dějepis, protože když jste nám ho vypravovala, vypravovala jste nám ho tak, že nás to nejen bavilo, ale taky zbyla ta parádní storyline, kterou můžu dneska zaujmout i univerzitou vzdělané Američany.

P.S. Raději nebudu zmiňovat, k čemu mi je moje znalost jmen, titulů a charakteristik básnických sbírek, která zbyla z výuky literatury. Před Američany se v tomhle bodě dost stydím: Zatímco my se učili, oni četli. Ale třeba se i to u nás jednou změní, zkusím na tom zapracovat.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama