Reklama
 
Blog | Jan Koupil

Prý potřebujeme posílit výuku společenských věd

Aspoň to říká Tomáš Lindner v dnešním Respektu. Opravdu ale potřebujeme výuku humanitních věd posílit? Neměli bychom s ní udělat spíš něco jiného?

Totiž, pokud vás z nějakého vnitřního důvodu nechytla historie rovnou někdy na začátku, co vám dnešní výuka historie, filozofie, psychologie nabízí? A třeba i na gymnáziu, kde dostává ze všech škol největší prostor? Nejčastěji je to seznam definic a faktů, typicky ještě ke všemu postavený jako historie oboru. Případně se objeví nějaký popis vztahů mezi nimi (který je třeba si zapamatovat). Zcela chybí možnost něco objevit sám, dokázat, ověřit, vyzkoušet, postrádáme tajemství. A pak se ale nemůžeme divit, pokud o ně techničtěji (šťouravěji?) orientovaní lidé nemají zájem.

Všechno samozřejmě záleží na učiteli – naše paní profesorka na gymnáziu vykládala historii jako fantastické vyprávění, které jsme jí zobali z ruky, i když jsme historii rozhodně nechtěli studovat. A „Oxfordský atlas dějin“ byla velmi, velmi oblíbená pomůcka. Náš učitel zeměpisu učil, kde se těží černé uhlí, hnědé uhlí…

Nyní je čas na praktickou námitku: „A jak to máme stihnout ?“ ptá se zkušený a dobrý kolega, třeba historik. Jediná odpověď zní: „Nestihněte. Ani se o to nesnažte. Učte toho míň, nevěnujte čas třeba pravěku nebo Maxmiliánům a Ferdinandům, zahoďte pár významných bitev, stejně nikdy nenaučíte všechny všude v Evropě natož na světě. My taky nenaučíme všechny vzorce a metody řešení. Pokud na škole nabízíte seminář, nechte si velkou faktografii do semináře, pokud ho nemáte, svět se stejně nezboří, všechno nenaučíte nikdy. Pokud ale to, co budete učit, budete dělat tak, abyste žáky vtáhli do děje, necháte je něco vyčíst z dobových novin, vyhledat v archivu, v muzeu, dát několik kusů informací dohromady, zasejete zájem na celý život, jako to dokázala naše profesorka. V opačném případě naučíte řadu průtokových poznatků (viz DJC: Vyšetřování ztráty třídní knihy) a v těch, kteří už předem nebyli pro obor vybraní, jen posílíte pocit, že je to jen snůška nesouvisejících kydů, které je lze odříkat a uložit.“

Ve vzdělávání se pohybuji už skoro dvacet let, kdy jsem začal studovat učitelství matematiky a fyziky a za tu dobu jsem viděl a pochopil, že naše obory žene kupředu veliké myšlenková pnutí: Jak učit, aby to bylo zajímavé, aby fyzika/matematika žáky bavila. A opravdu se dějí věci: Čtenáři denního tisku nejspíš četli o matematice profesora Hejného, kterou učitelé zkouší a děti jsou nadšené, najednou je matematika baví. Totéž a možná ještě víc platí o Montessori matematice, jen se o ní méně mluví. Ve fyzice je velmi aktivní sdružení Heuréka, které pořádá semináře a workshopy pro učitele (dobrovolné, neakreditované, často neplacené ze strany zaměstnavatele a s přespáním ve třídě na zemi ve spacáku) a každý rok se učitelé sejdou na konferenci Veletrh nápadů učitelů fyziky. Přijďte se podívat, jak to tam srší energií. Nic z toho navíc není národní specifikum – patříme do mezinárodního myšlenkového proudu, jaký ztělesňuje například každoroční přehlídka „Science on Stage“. Všech akcí se navíc zúčastňují učitelé „odspoda,“ studenti učitelství i učitelé učitelů, kteří mají na starosti budoucí generace.

Když o něčem takovém vyprávím s kolegy z humanitních věd, ne vždy a s každým samozřejmě, většinou mi nepokrytě závidí. Zdá se, že nejsou v kontaktu s ostatními, se světem, že tu není žádné velké „aby filozofie žáky bavila“. A oni by o ni stáli. Jsem přesvědčen, že problém, který s humanitními vědami máme, není „Jak jich učit více“, ale „Jak je učit lépe“.

A pak je tu druhá věc. Hned v úvodu svého článku Tomáš Lindner operuje s tezí, že matematika nás nenaučí…, nedá nám odpovědi…, nedokáže… (především ve vztahu k dnešnímu světu). Dovolte mi, abych o téhle přirozené a zjevné pravdě zapochyboval.

Celý text se víceméně nepřímo točí kolem uprchlické vlny, naší xenofobie a podléhání populizmu, ale kupodivu ve svém okolí a okruhu bývalých studentů, o kterých vím, vidím, že jsou netolerantní názory těsně svázány s neschopností logicky myslet, hledat protipříklady, počkat si na data nebo po nich aktivně pátrat a rozhodovat se na základě faktů, nikoliv řečí. Pokud někteří z nich mají potřebu neustále diskutovat o uprchlické vlně, pouštět fráze a šířit hrůzu, jsou to ti, kteří nikdy nedokázali dát fakta dohromady na konci bádání a vyvodit z nich závěr, ale dělali závěry, třeba v laboratorních pracích, už dopředu. Anebo potřebovali dopředu vědět „jak to dopadne, jak to má vyjít?“. Nevím proč, ale jsou to typicky právě lidé, kteří se se mnou nikdy nedokázali shodnout na tom (ano, i to je matematika), že věty „Když bude hezky, půjdu ven.“ a „Bylo šeredně a šel jsem ven.“ nejsou v žádném rozporu.

Nejspíš to není matematika, která dává odpovědi na otázky dnešního světa otevřené v článku, ale jsem přesvědčen, že aplikace matematiky pomáhají pochopit, obzvlášť když přijde ke statistice a práci s velkým množstvím dat, že jednoznačné odpovědi neexistují, ty pravděpodobné se musí hledat a musí se o jejich pravdivosti přemýšlet a domýšlet do důsledků.

Příští válka bude stejně někde jinde, v místě, které se do popředí zájmu učebnic ještě nedostalo a tak nepotřebujeme lidi, kteří znají zpaměti celou historii, potřebujeme lidi, kteří dokážou hledat informace, přemýšlet o nich kriticky a analyzovat argumenty na základě dat, nikoli dojmů. Nevěřím, že posílení hodin v tomto pomůže, jen se najde spousta faktů, které je třeba také odvykládat (obzvláště odporné je „odučit“). To, co bychom potřebovali změnit, je metoda, přístup a důraz na vlastní práci, diskuzi studentů a obhajobu názorů.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama