Je to skoro přesně deset let, co jsem se rozhodl, že končím s akademickou kariérou, jdu učit na střední a tím pádem je mimo jiné konec všemu pracovnímu cestování. No, tak úplně to nevyšlo – titul jsem pak ještě získal, a pokud jde o cesty, darmo mluvit: Kliczków, Dublin, Minnesota & Oregon, Bruxelles, Copenhagen, London a teď Singapore.
Je nás asi tak šest, navzájem se neznáme, učíme informatiku nebo její technologie používáme ve výuce, nosíme hrdý titul MIEE, ať už znamená cokoliv, a Microsoft nás pozval na konferenci E2 (Education Exchange), která se protentokrát koná v Asii.
Evidentně je jiná doba – mailem neběží vůbec nic, zato ve fázi přípravy neustále někdo něco řeší na Messengeru – platformě obzvlášť nevhodné pro sdílení informací, ale zato rozšířené mezi lidem.
Messenger neustále cinká, musím se konečně odhodlat najít nastavení, které ten zvuk vypne. Kolegové (kluci? chlapi? Nevím… koneckonců, já furt vypadám na sedmnáct, cejtím se tak, a přitom podle bontonu už pomalu musím tykání lidem nabízet já) řeší, jak se zabalit, co vzít a nevzít. Neskutečně se těší, dva letí poprvé. Závidím jim to. Stydím se za to, že mě to nechává v klidu a je mi to i líto. Vlastně jsem poměrně nervózní z toho, že z té cesty nejsem nervózní. Ale asi jsem se před čtyřmi lety s Amerikou vystresoval natolik, že už to není ten správný adrenalin. Škoda.
Každopádně si neskutečně užívám, že si nemusím zařizovat vůbec nic kromě pojištění, cesty do Prahy a zpět – tedy ano, je potřeba mít poster, hotové RC autíčko na ukázku, nějaké vizitky, vézt jakési suvenýry na rozdávání, aby cizinci viděli, že my Češi nejsme chudá země třetího světa, atakdále atakdále, ale to jsou houby starosti proti hledání a objednávání letenek, řešení rozpočtu, bookování hotelu a cestování na vlastní pěst a sólo.
Vlastně jedinou starost je kufr. V naší rodině sloužily už řadu let tři – nejpoužívanější je ten odřený kabinový, co se vejde dokonce i do RyanAiru a EasyJetu, ale rozhodně se do něj nevejdu já s oblekem, společenskými botami, notebookem, papírovým robotickým autíčkem v krabici od bot a tím vším dalším. Pak je tu loďák, se kterým jsem byl v USA a dala by se v něm pohodlně transportovat mrtvola k přehradě, no a konečně je tu červeno-černý kufr střední velikosti, který by byl super, kdyby mu neupadlo madlo, když jsme vezli našeho náš prvňáka na lyžák. Je třeba objednat nový, což málem nestihnu. Když dorazí, přijde nám se ženou jeho krabice hodně malá. Vejdu se? Kupodivu je kufr uvnitř mnohem větší než krabice kolem (to jsem nevymyslel sám, na tom jsme se shodli s manželkou), takže mi v něm zbývá prázdné místo, což je horší, než kdyby byl přecpaný. Představuju si, jak to v něm bude hrkat, až s ním letištní zřízenci budou opatrně nakládat. Pro vycpání přihazuju do kufru jednu mikinu (co tam s ní, je tam 30°) a lehkou bundu, zavírám ho a s překvapením zjišťuju, jak krásně jezdí jeho ta čtyři kolečka. Panečku, říkám si, s tímhle bude pohoda cestování.
Pokud jde o cestu, ukazuje se, že vlastně, trochu vzrušení přece jenom bude. Původně jsem z tohohle důvodu přibalil svůj oblíbený Geiger, o kterém si vždycky příjemně popovídám s letištní obsluhou, ale okolnosti slibují lepší adrenalinové zážitky: Předminulý týden padl s odpornou chřipkou náš ředitel, minulý týden můj starší syn, včera manželka a dnes syn mladší. S knedlíkem v krku a šimráním v žaludku opouštím byt a vydávám se na cestu. Musí se ale nechat, že ten kufr jezdí moc pěkně.
Za mnou zůstávají neopravené písemky a nepořádek na pracovním stole, přede mnou hodiny v letadle, přeskočená časová pásma, solidní jet-lag, dny v klimatizovaných sálech hotelu a večery, o kterých jeden ze spolucestujících prohlásil, že budou nezapomenutelné. Asi se pro jistotu prohlásím za abstinenta.
S takovými myšlenkami nastupuju do autobusu a vzápětí dospívám k poznání, že každé dobrodružství začíná mnohem dřív, než si toho všimneme. Nic tak nezpestří cestu jako České Dráhy – nádražní hodiny se točí rychlostí 4 minuty za sekundu (tuhle jednotku musím příležitostně nechat zařadit do SI), vlak přijíždí s desetiminutovým zpožděním, vagón s mou rezervací má na dveřích zvenku cedulku „dveře mimo provoz“ a zevnitř „Uzavřeno – netopí“. Sardinkuju se kamsi do kupé, kufr (pro jistotu uzamčený) zanechávám na chodbičce a usedám.
…
Vlak se rozjíždí.
…
Konečně. Jsem na cestě.
…
Zavazadlo, na které díky hladkému chodu nových koleček působí minimální celková výsledná síla, poslušno prvního Newtonova zákona setrvává v klidu nebo rovnoměrném pohybu. V tomto případě se jedná o klid vůči nástupišti, zatímco vlak pod ním nabírá rychlost rovnoměrně zrychleným pohybem. Ještě, že jsou ty dveře do posledního (mého) vagónu bezpečně uzavřeny.
Startuju, zachraňuju kufr, vleču ho proti jeho vůli (stále zrychlujeme) zpět a umisťuju nad hlavy spolucestujících. Sleduju jejich vráskami stažené obličeje, které se ptají „Hodí mi to na hlavu už teď, a nebo mi to na ni spadne až při brzdění?“, usedám, znovu vytahuju notebook a zjišťuju, že propagované WiFi ve vlaku jako obvykle není.
Takže, milí čtenáři, jestli tedy nějací jste, až tohle budete číst, já už v tom vlaku nebudu. Ale jestli zafungují Murphyho zákony dle předpokladů, budou na mne moji cestující za čtyři dny až týden vzpomínat s láskou a chřipkou pěkně doma v posteli.
