Vlastně to byl takový dost normální příjemný večírek, výročí po maturitě na gymnáziu, kde jsem před lety učil. Bývalí studenti si vzpomněli i na mě, stálo jim za to mě najít, nemohl jsem odmítnout. Seděla tam spousta tváří, co se za těch 10 let skoro nezměnily – ale jen do chvíle, kdy začali vyprávět co dělají, pak přišla naprosto neuvěřitelná přehlídka: architektky, konzultanti, šéfové, statističky, doktoři, učitelky (račte si namixovat pohlaví dle libosti), na volné noze, samozřejmě někde přerušeno rodičovstvím … jeden vedle druhého velmi spokojeně vyhlížející mladí lidé, u málokoho je to „jen práce“. Spousta z nich není tak úplně v oboru, ve kterém studovala. Absolvovali, začali, pak se nabídlo, pak se nabídlo…
Ptali se přirozeně taky na mě a já se dřív někdy tak trošku styděl, že jsem od fantastické fyziky, navíc na gymnáziu, téměř zběhl a učím skoro samá programování různého druhu na SOŠ, musel jsem ale samozřejmě s pravdou ven. Zajímalo je, co se u nás učí. A pak to přišlo – začalo z nich padat, z jednoho za druhým, co všechno si museli / musí / budou muset dostudovat, aby mohli dělat zajímavou práci, kterou jim život nabídl a oni ji chytli za pačesy. Python, SQL, NoSQL, big data, 3D modelování. Nemluvím o ajťácích ani o inženýrech v automotive, mluvím o inženýrkách chemie, o konzultantkách v auditorských firmách, mluvím o doktorech, co zůstali namočení do výzkumu. A taky říkali „Já měl tenkrát přestoupit“ nebo „To by bylo skvělý, kdyby se to učilo už na gymplu“.
Chvíli jsem nad tím přemýšlel: Proč se to neučili? Všechny ty věci tu už tenkrát byly, navzdory tomu, že se tvrdí, že IT uhání strašně rychle dopředu – mění se ale jen nástroje, principy spíš výjimečně. Je to určitě kombinace faktorů, otázek jako „Co přesně by se mělo učit?“ a „Kdo by to měl učit?“ Jako daleko zásadnější ale vidím něco jiného. I když už dlouho slyšíme a vidíme, jak IT je čím dál hlouběji zažrané ve všem kolem nás, na klasickém gymnáziu je dost rigidní struktura toho, co se učí a považuje za všeobecné vzdělání (poskládané z oddělených předmětů). Nikdo nevěřil, že by IT mělo něco z toho vytlačovat.
Včera jsem, možná pozdě, pochopil, že je to úplně jinak. IT není a nemá být další předmět jako zeměpis, fyzika nebo biologie. Úroveň a význam IT dnes v praxi vzdělaných lidí zjevně odpovídá významu jazyka a matematiky (což je taky jen jazyk, ale jazyk, kterým mluví všechny vědy), je to třetí „podhoubí“ úspěchu. Ještě velice nedávno jsem si nebyl jistý, jestli to s tím zaváděním počítačových témat do výuky a nahrazováním jiných předmětů nepřeháníme. Teď jsem definitivně přesvědčený, že ne, naopak, že současná revize RVP Gymnázia je s úsměvnými čtyřmi nebo i šesti hodinami naprosto nedostatečná.
Jasně, musím připustit, že můj vzorek je malý, omezený, na anomálii to ale nevypadá. Nemluvím o ZŠ, mluvím o gymnazistech, kteří budou dělat špičkové profese a kteří velmi často nedělají ten obor, který na VŠ vystudují a od gymnázia očekávají všeobecný přehled nutný pro orientaci ve světě. Charakteristika postav v Divé Báře, složené oko nebo vlastnosti aldehydů jsou oborové jednotlivosti, IT dovednosti (spojené s kódem a daty, nemyslím styly ve Wordu) jsou už potřebné mnoha oborům společně.
Realita, kterou jsem včera uviděl, ukazuje, že k všeobecnému přehledu vysokoškoláka a jeho základnímu vybavení patří schopnost dát do kupy jednoduchý program a pracovat s databází. Ne někdy v budoucnu, ale už teď. Jestli provozujeme všeobecné vzdělávání a říkáme, že připravujeme žáky pro život, musíme je připravovat právě na tohle. Tohle nespasí informatické VŠ ani SOŠ, třebas skvělé, jako je ta naše. Ty produkují čistě softwarové lidi, kteří „vědí jak“ ale přece jen jim do značné míry chybí „vědět co“. Naproti tomu právě gymnazisté s všeobecným přehledem a pak se svým vysokoškolským zaměřením přijdou k problému s nadhledem a vizí „potřebuju tohle“ a měli by být vybaveni a schopni přejít rovnou na „udělám to takhle“.
Zbývá tedy akorát ten problém „Co a jak škrtat“ a mnohem horší „Kdo to bude učit“, který by se mohl také výstižněji jmenovat „Kdo ho zaplatí“.
