Chudák dril. Tak to zase schytal. Tentokrát v komentáři Marka Švehly v Respektu 8/2015, jen tak od boku, stejně jako předtím už nesčetněkrát. Že, prý patří do osmdesátých let (první republiky, minulého století… dle autorova naturelu a data článku). Jen tak namátkou z historie: když se ve školách povinně zaváděly rámcové a školní vzdělávací programy, média ze všech stran útočila, že je konec drilování atakdále atakdále, místo toho, že se budou hledat informace a dávat do souvislostí. Inu ehm. Jednak to nebyla pravda, jednak by to byla chyba. Bez něj je učení na ouvej. Dril má v učení právě tak místo jako vyhledávání informací, indukce a dedukce (kdo nezná definici, ať si vyhledá v Sherlocku Holmesovi), jen spolu mohou fungovat.
Co to tedy je ten dril? Aspoň já ho chápu jako systematický opakovaný (často mechanický) trénink nějaké znalosti nebo dovednosti (anglická slovíčka, odraz při flopu, úprava zlomků). Cílem je dostat činnost na úroveň, kdy se zautomatizuje natolik, že ji provádím správně, aniž bych nad tím přemýšlel. To mi otevírá možnost využívat moji „myslicí“ kapacitu na komplikovanější úkony. A věřím, že dril, tedy cvik, je třeba k osvojení každé trochu sofistikovanější dovednosti.
Uveďme si nějaký příklad – tak třeba hned řízení auta. Na začátku se soustředíte na to, kde je která ruka a noha, kde je který pedál, a všímáte si jen těch hlavních prvků řízení. Sešlápnnout spojku, změnit rychlost, povolit spojku. Provozu na silnici věnujete mnohem méně pozornosti, nezbývá kapacita. Postupem času se pohyby zautomatizují, začnete mít mnohem víc času sledovat silnici a předvídat, co se bude dít. Dokážete si všímat i toho, zda že je čas přepínat světla na dálková a zpět, měnit rychlost stěračů. A i to se zautomatizuje a nakonec (já vím, každý v jiném pořadí) získáte i „ucho“ pro svoje auto a zaslechnete ty větší věci, jako že je čas přeřadit i bez koukání na otáčkoměr, i ty menší, jako že se přidal nový zvuk, a i když je tichý, vůbec se vám nelíbí. Úkony, které byly nejprve na vědomé úrovni se posunuly a omezená kapacita vědomí se může věnovat důležitějším úkonům.
Úplně stejně je to s jízdou na kole, na bruslích, v baletu, prostě při jakémkoli sportu, a tam tomu kupodivu každý rozumí. Všichni vědí, že je potřeba trenér a trénink, že trenér musí být náročný (i když nevím tedy, proč musí pořád na lidi tak řvát)a že trénování jedné konkrétní dovednosti nebývá zrovna zábava – a přece má svůj smysl. Ale u školy, to ne, to je jiná. Tam dril už rozhodně nepatří.
Jenže – copak je to něco jiného? Zůstanu zatím u předmětu, kterému trochu rozumím, u matematiky. Matematika umí být pro děti opravdu zajímavá, je to hledání skrytých řešení, luštění tajenek, řešení problémů čistě umělých (jen pro řešení a radost z něj) i ze skutečného života. Ale aby tomu tak bylo, musí občas přijít trénink schopností řešit úlohy. Bruslení si užijete, až když vám to trochu jede, jinak na užívání není čas. Když jste v krajině poprvé, studujete dlouho mapu, abyste věděli, kam dál, když krajinu víceméně znáte, jste v rozhodování rychlí, a když máte nachozeno, odhadnete často správně terén i tam, kde jste poprvé. Stejně tak v matematice: když musíte přemýšlet, kolik je 6 × 7, nemáte čas se soustředit na vyšší cíl, kterým je třeba hledání řešení rovnice. Až když zmechanizujete násobilku, otevře se mozku prostor na soustředění nad celkem. A v příštím kroku se rovnice stane jen stavebním kamenem, tou násobilkou, ze které je díl většího celku, třeba analytické geometrie. A celá úloha z analytické geometrie vznikla proto, že hledáte ideální křivku pro navrženou zahradu či oblouk mostu. Pokud jste schopnost řešit úlohy nezautomatizovali (čti: nenadrilovali – nevyřešili hodně úloh stejného typu), neumíte se správně rozhodovat, musíte nad každým krokem přemýšlet, přemýšlíte dokonce i nad každým krokem každého kroku. Potřebovali byste natrénovat předchozí kroky, ale motivace je nízká, vždyť ve škole „už přece děláme něco jiného, tohle je zaplaťpámbů pryč“. Matematika se stává peklem a záchrana mizí někde v nedohlednu.
Je samozřejmě úkolem učitele, aby dobře volil úlohy, aby tam, kde to jde, zařazoval příklady ze života, slovní (jakkoli neoblíbené) úlohy, ale taky aby na žáky navalil množství úloh – včetně nepopulárních domácích úkolů – dostatečné k tomu, aby se činnosti zautomatizovaly a hlavám se otevřel prostor vidět za horizont.
Jen tak mimochodem, velkým strašákem v matematice jsou složené zlomky. Učí se kdesi na základní škole a není na nich nic děsivého, jen se mechanicky převrátí dva členy a napíše „krát“ místo „lomeno“. Gymnazisti s nimi mají problémy občas ještě u maturity, ale v podstatě jen proto, že se jich kdysi vylekali, pak je co možná nejvíc obcházeli obloukem a tak teď nemají rutinu – a přitom stačí trochu cviku. Ale když se ptají: „A k čemu mi to v životě bude?“ odpověď (pro ně) uspokojivou nenajdete. V reálném světě okolo nás se přirozeně samostatné složené zlomky nevyskytují. Jsou neoddělitelnou součástí řešení spousty úloh, stejně jako je odraz od můstku součástí skoku na koně, na kozu a jánevímkam, ale sám o sobě se nevyskytuje. A musí se natrénovat.
Dost bylo matematiky, ale stejné je to s češtinou i angličtinou, kde potřebujete slovní zásobu i plynulost v ohýbání slov či používání předpon, abyste mohli přemýšlet nad tím, co chcete říct a nemuseli se věnovat tomu, jak se to říká. A příklady byste našli i jinde. Dril je prostě součástí učení a to dost užitečnou, bez něj se děti trápí přemýšlením nad věcmi, které mohly dělat automaticky, místo toho aby přemýšlely nad něčím zajímavějším nebo dávaly věci do souvislostí. Sluší se ale dodat, že učitel musí vědět, proč a co drilovat, kontrolovat průběh, zastavit či usměrnit podle potřeby a mít jasno, ve které další úrovni žák natrénovanou dovednost použije.
Mimochodem má-li být škola o tom, že děti umí hledat informace, dávat je do souvislostí, prezentovat je a diskutovat o nich místo toho, aby si je jen uložili do paměti, pak si všimněte, že jsme vyjmenovali samé činnosti. A činnosti se, jak jsem doufám aspoň trochu odargumentoval, musí nacvičit – nebo, chcete-li, nadrilovat, tyhle nevyjímaje. Tak nám učitelům prosím občas věřte, když po nich chceme, aby něco dělaly, třeba i opakovaně, že pro to můžeme mít i dobré důvody a že zrovna dril není něco, co by bylo proti modernímu vzdělávání.
Až jsem si z toho anglicky zabásnil a chtěl sem napsat, že „There’s no skill without drill,“ ale mám strach, že by mne buď kolega vlastnící podobně jmenovanou firmu nařkl, že sem mu to ukrad‘, nebo někdo jiný, že mu dělám reklamu. Tak to sem radši nenapíšu.
