Budou volby. Krásná chvilka, dokonce i vzdělávání se teď občas dostane do velkých médií i jinak než tím, že někdo někoho ve škole napadl. Jedním z hlavních témat (konečně) je, co vlastně má škola člověku dát, co bychom měli učit, a komentátoři se podivují, že stát nemá jasno v tom, co od školství očekává.
Jenže nejen stát – jaký je účel, smysl školy, na tom se neshodne vůbec nikdo. Rodiče to vidí jinak než děti, radnice, zaměstnavatelé a ministerští úředníci. Problém je, že pokud nevíme, k čemu to je, nemůžeme ani říct, kdo je dobrý učitel, a tedy, která škola je dobrá.
Tak schválně – jaké jsou vlastně typické názory:
Tak například, hodně běžný pohled, proti kterému zdánlivě nelze nic mít: „Škola je tu od toho, aby se děti naučily nějaké základní penzum znalostí“ (to jsem si nevymyslel, to je citát). Názor je obvykle zastáván „běžným absolventem vysoké školy života“, nalézá se na diskuzi zpravodajského webu pod článkem o přidání na učitelských platech a dokládá, že učitelé dnes selhávají a nic si nezaslouží. Kupodivu často je také zastáván řadou učitelů z praxe. Je to ale postoj alibistický – já jsem tu od toho, abych tohle vyučoval, neřeším proč. Jak je zřejmé, už dopředu také naráží na to, co to „penzum“ vlastně je, jak a kdo ho má určovat. Opravdu potřebujeme znát všechny panožky, vlnoplochy, Maxmiliány, rondely a permutace? Zná je někdo z vás, kdo není učitel? A má pocit, že bylo dobře, že se o nich ve škole učil?
A nebo: „Škola má učit praktické věci. Vždycky se ptejte: »K čemu jim to bude?«“ Jenže – je tahle otázka úplně relevantní? A je relevantní vždy? Už dopředu má být u všech věcí, které se ve škole dějí, jasné, kdy je použijí? U lidí, kteří se dožijí cca roku 2090? Jsem strašně rád, že ve svých předmětech na ni mám skoro vždycky odpověď (skutečnou, ne jen, „Je to myšlenkové cvičení“, „Rozvíjí to mozek“, „Patří to ke všeobecnému vzdělání“). Opravdu bychom ale měli naši práci takhle redukovat? Máme poskytovat mladým lidem vzdělání nebo profesní výcvik? To přece není totéž a každý z nich půjde jinou cestou.
A tím se dostáváme k dalšímu názoru: „Školství je tu od toho, aby dodávalo lidi pracovnímu trhu“. Já si to na rozdíl od průmyslníků prostě nemyslím. Ano, naši žáci by se na něm měli uplatnit, ale je to to hlavní, to oč by nám mělo jít, nebo je to jen přirozený důsledek? Přece mi neříkejte, že lidi jsou tu proto, aby pro někoho pracovali a stát má dodávat lidi do montoven. To přece práce je tu proto, aby se lidé uživili, ale i proto, aby měli co dělat a aby je naplňovala. Ale nechme na nich, co a kde chtějí dělat. Když je dobře připravíme, třeba si budou moci zaměstnavatele vybírat. To že zaměstnavatelé nemají pracovní sílu přece není problém učitelů, škol a nejsem si jistý ani tím, že státu. Problém by byl, kdyby tu školy produkovaly spoustu nezaměstnatelných lidí, kteří se hromadí na sociálních dávkách, ale to se evidentně neděje, trh naše absolventy nejen absorbuje, ale teď dokonce i nasává. Nebo budeme nahánět děti s klackem „Ne, na tebe už není ve škole místo, ty budeš makat na páse“? Jediné co bychom my měli hlídat je, jestli se ve škole doopravdy učí, případně to s nimi rozebrat, pomoci jim s motivací a v krajním případě je poslat jinam/ven. Jinak ale nechme trhu svobodu, ať dokážou zaměstnavatelé nabídnout takové podmínky, aby k nim někdo pracovat šel, aby měl chuť studovat to, co oni potřebují, ne? A když budeme produkovat lidi, kteří se neuplatní, opět se to na pracovním trhu pozná a o některé školy prostě nebude zájem, ne? Navíc děti nejsou dílky Merkuru, které plní takový úkol, jaký jim určí stavitel. Každý má svoje zájmy, sklony a hlavně talenty, na něco se prostě hodí a na něco ne a žádný učitel jim nemůže vnutit „Ty budeš dělat strojařinu, protože je to potřeba pro stát“.
Hodně extremistické je a za komentář víceméně nestojí: „Škola musí pohlídat děti, dospělí jsou v práci.“ nebo „Dospělí jsou v práci, a tak dnes je to hlavně škola, která musí vychovávat.“
Zatím nejlepší definici úlohy školy jsem slyšel od jedné své známé (parafrázuji a doplňuji) „Smyslem školy by mělo být zachovat a rozvíjet v dětech přirozenou touhu po vzdělávání. Ve škole je stejně nenaučíme všechno, ale bychom jim pomoci s tím, co jim umožní, aby se věci (znalosti nebo dovednosti), které budou opravdu potřebovat, dokázaly naučit efektivně samy“.
A pokud jde o mě? Plavu mezi tím, že něco musím „odučit“ kvůli požadavkům vysokých škol, hodně se snažím, aby bylo jasné, kde se ty věci, o kterých učím, používají/projevují/vyplatí a aby to bylo taky zajímavé. Zároveň chci, aby aspoň někdy museli vymyslet, udělat, přijít na to jak… No ale samozřejmě často končím u toho, že hledám to „penzum“ z prvního bodu, ten všeobecný základ. Za sebe ho vnímám tak, že by se mi líbilo vychovávat lidi, kteří si dokážou užit v divadle Shakespeara i Havla, těší je dozvídat se o světě a rádi si přečtou text od Grygara či Hořejšího, nedělá jim problém rozumět tomu, o čem se povídá v sobotním Meteoru, vědí, kdo jsme, kde jsme se tu vzali, komu vděčíme za svou svobodu a za předchozí nesvobodu, i to, jak se taková svoboda a nesvoboda pozná, no a kromě toho se taky celkem bez problémů uživí.
P.S. Ta definice by se dala ještě zkrátit – ideální absolvent by si měl dokázat užít hry Divadla Járy Cimrmana.
Jen pro upřesnění: Autor je kecal, matikář a fyzikář, po sedmi letech zdrhnul z tzv. elitního státního gymnázia na tatínkovskou dovolenou a teď spokojeně třetí rok učí na soukromé škole, trochu fyziky a hlavně programování. Má dvě děti, jednoho prvňáčka a jednoho ve školce.
