Není to tak dávno, co jsem tu psal, jak jsem přestal být učitelem. Všechno vypadalo krásně nalajnovaně – synek se dostal do školky, vlastně do dvou. Já byl na pohovoru v personální agentuře, mladá paní na druhé straně stolu se tvářila, že nic nebude problém, začala nabízet firmy.
A do toho volá známý, co řediteluje soukromé škole.
„Nevzal bys mi elektrotechniku?“
„Já? Elektrotechniku? Jsem fyzikář.“
„Nó, ona je to samá fyzika, já už jsem ti zpřístupnil materiály, koukni se na to, je to pět hodin týdně.“
Hm. Kdyby nevyšla firma, tak spolu s dalšími aktivitami by to nemuselo být taky zlé … ale nechci si zavřít dveře k jinému zaměstnání, ať už teda obohatím životopis zase jinak. Tak se kroutím: „No, hned ti nedopovím, žejo, musíme to probrat doma a tak.“
„A kolik času potřebuješ na rozmyšlenou?“
Říkám si o týden. Za šest dní jdu na konkurz, třeba budu o něco moudřejší – například se ukáže, že švec se má držet svého kopyta a učitel katedry.
—
Po pěti dnech, s rodinou u výběhu dikobraza v Dvorské ZOOlogické zahradě. Den před konkurzem. Zvoní telefon.
—
„Ahoj Janku, tak jak?“
„No, říkal jsi, že mám týden.“
„Ale já to potřebuju vědět už teď. To už přece víš, jak na tom jsi.“
„Zítra jdu na konkurz do jedné firmy, přece jen by mi dali 3/4 úvazku, což mi doplní Prahu.“
„Cože? Ty chceš učit víc? A ty nečteš inzeráty?“ … několik velmi mírných a slušných nadávek slovních výplní … „Vždyť já všude sháním učitele. Tak jim prosímtě hlavně zítra nic neslibuj a pak se rovnou stav u mě. Dostaneš i nějakou fyziku a ty přece programuješ, žejo?“
„Nojo, no.“
—
Tak jsem jim nic neslíbil a kamarádovi potom slíbil… A pak ještě volali, že by o mě stáli, ale to už jsem slíbil…
Takže už jsem zase učitel. Nějak mi to nevydrželo.
