Na noční Brno začínáme bejt asi starý, ale to nás nezastaví. Naše skupina s věkovým průměrem rovným zvýšené tělesné teplotě už je prostě při porovnání s ostatními složená z dědečků téhle noční šifrovací (omlouvám se Lucce jakožto babičce) a hry a už se to projevuje nejen pomalostí našich mozků (kterou dále umocňuje, že šifrujeme jen jednou ročně – na TMOU), ale i tím, že už nám nedochází reálie.
Startujeme počítač, spojujeme se s Brnem, protože náš tým jsme čtyři pardubáci v jedné místnosti, a jeden brňák za kouzelným zrcadlem. Skype stávkuje, že po roce se mu do práce moc nechce. Nakonec ale povolí.
- První šifra je snadná … Obchod na koze, Maor Zeman a Nesmrtelná ETA, ty vidíme ještě, než vezmeme tužku do ruky, pokračujeme bez problémů, celý první level, tři šifry ze čtyř, za 13 minut, to není špatné.
- Druhá úroveň. Prostorová písmena, pěkné, snadné, slohová práce. Vidíme zápočet/počet i záskok skok, jen nás trochu zdrží, že zapomenout není jen zazdít, ale i zasklít. A hodnocení: za 4 nebo 2? Ale jo, dává to smysl.
- Třetí level. Dlevátka, omiliva dekant. Nedává to smysl. Snad jen idpreknace a pomprsenga, které snad mají startovat nějaký řetěz přesmyček, ale nedaří se nám ho rozplést.
A pod tím? Jak říkám, jsme starý. Aby v těch slovech někdo viděl vzory podstatných jmen, na to máme od školy moc daleko, ale naše děti ještě nejsou ve škole dost vysoko. Navíc se nám od školních let změnily vzory a pro jistotu lehké zagůglení ukáže, že i k ženskému rodu existují vzory jako „průvodčí“, či střední „telecí“ a někdy se řadí nejprve životné a až pak neživotné (tedy pán a muž a až pak hrad a stroj, totéž platí o ženách – kostech). Tak, a teď aby se v tom kuře vyznalo. Nejvíc ztracený je Vláďa, který absolvoval základku i střední na Slovensku.
No a do toho ty slova – mě třeba zaujalo několikrát se opakující slovo Trebuchet. V sousedství Karla Gotta mi jasně evokuje Katapult (pro nepamětníky, to byla celkem známá kapela), ale co s tím? Společně zavrhneme i to, že by umíráček byl píseň protože to nemá melodii ani slova a vedeme filozofickou debatu, jestli je to ten zvon, nebo vlastně jen to pomalé rytmické zvonění. Když pak přichází myšlenka na jmenné tvary, furt nejsme v pohodě. Je Karel Gott pán, muž, nebo patří k písni. Že bychom vytečkovali vše? Nikam to nevede. A co orloj? To je stroj umístěný na stavení, ne? Rozštípne to až námořnice jako žena moře a nápad na spojnice teček místo jejich vybarvování. Ufff. Tou dobou už má kamarádka Áďa z Chrousta splněno vše.
- Čtvrtá úroveň. Hory. Co máme dělat, je víceméně jasné. Co ovšem zvývá? Jak je důležité zvoliti vhodný systém zápisu… Nám se to nepovedlo, respektive jsme to vzali moc věděcky a tak nám to trvalo, ojojoj, to nám to trvalo, než jsme dostali text, který nám řekl, že máme najít ta písmena, která jsem si právě teď do něj museli domyslet. Auvajs. Přináším druhý notebook (tedy netbook, prcka s pidiobrazovkou), abychom viděli všechny čtyři obrázky v barvě vedle sebe. Že prý nebude potřeba barva, říkali orgové, pche.
Projíždíme znovu fotografie pohoří ze všech stran a už ty písmena máme. RNOH. Takže buď HORN jako mys HORN nebo HRON jako slovenská řeka. Sice to nejsou typické odpovědi, ale když ta písmena vyšla … Ani ŤUK. Čteme znova a objevujeme zbloudilé A. To je jasný, je to HORNA, tedy lesní roh.
A prd.
Sedíme a koukáme, z nouze zadáváme ještě ROHAN s předpokládatelným výsledkem. Přichází myšlenka, že to musí být jinak, v zoufalství dokonce generuju (počítačem) všechny permutace písmen, ale to RÁHNO v nich stejně přehlídnu. Chce to prostě do těch písmen ještě deset minut čučet.
- A je tu úroveň pátá – poslední. Modře podbarvené zkratky zemí, no a asi dvě písmenka možná větší než ostatní. Zkušeným okem v tom zavrhuju záměr, mám svoje zkušenosti s pdfkacími procesy – malé i i malé l vypadají na pdf silnější, protože si je to vykřivkuje, jiná zase vyšší, na printu to je typicky výrazně méně patrné, pokud vůbec.
Jsou tu nějaké přesuny fra->jap , jap->ben atd. atd. Země vidíme hned. Systém se rozpadá na tři grafy z nichž jeden je jednoprvkový, zacyklený. Zkoušíme měny, obyvatele, časová pásma, nic nedává smysl. Proboha proč se to jmenuje „Česky“? Někdo se ptá, jestli nám něco neříká ta modrá. Nic nikomu. Hledáme letecké společnosti s podobným barevným kódem. „Hele, není to jako facebook?“ navrhuje kdosi, kdo ho vůbec nemá. V naší skupině facebook totiž dva lidi nemají vůbec a dva používáme k tomu, abychom tam jednou za měsíc nebo dva dali upozornění na cosi, jako kamarádova stránka nebo tohle plkání.
My prostě začínali na osmibitech, s internetem se potkali, když spolu bojovaly třetí verze prohlížečů (byly celkem dva, které se daly považovat za prohlížeč), tohle na nás nejni.
Koukáme a „f“ by mohlo být, ale na druhou stranu „a“ je úplně jiného vzoru než má facebook (znáte to, zrcadlová šestka místo kolečka s čárkou vpravo). Vladki za Skypem bere printscreen a kapátko … a barvy jsou možná podobné, ale stejné s facebookem nejsou. Tím myšlenka facebooku padá a to až do chvíle, kdy opět Vladki na svém linuxu vykopíruje písmena do texťáku a objeví, že za některými je zlom řádky – a ano, jsou to ta větší a jsou to ta z facebooku.
A teď co s tím? Vyhození písmen k ničemu nevede. Zaplaťpámbůch, že jsem přinesl toho netbooka. Schwabi mě přinutí tu stránku spustit, já se kroutím, že neznám svoje heslo a stejně nám to k ničemu nebude, objevuje se přihlašovací stránka a zatímco já vyplňuju kredencálie, Schwabi nevěřícně zírá na mapku, na které jsou naše země a žádné jiné. Karel vedle hledá jak mne odhlásit a když mu konečně naskočí login screen … má tam jakýsi obrázek s mobilem a urputně se ho nemůže zbavit. Tak koukáme na tu mapku a jsme tam, kde jsme byli. Na monitoru velikosti menší pohlednice není v okně prohlížeče se třemi nástrojovými lištami silueta chlapa a baby k rozlišení.
No nic, no, je to morseovka, poplácáváme se po rameni, je půl jedenácté a uzavíráme sázky jestli budeme opět stí ze dvou set.
Nevyšlo to – jsme 81. Na starochy dobrý výkon, ale v listopadu stejně dojdeme na (11±1). kontrolu . Tak nám držte palce.
