Můj červnový post vyvolal skoro bouři. „Jakto?“ „Proč?“ „Proč zrovna vy?“ ptali se kamarádi a studenti. Tak alespoň jeden střípek, zlehka zbeletrizovaný. Tuhle historku jsem vlastně skoro pustil z hlavy, připomněly mi ji kolegyně na mém posledním maturáku. Ale je taková pěkně deskriptivní, jedna za všechny… Jména jsou změněná, to aby se někdo cizí zbytečně nedogůglil přes název ústavu, ale kdo mě zná, ten vše pozná.
To ráno se zase ve sborovně objevile cedule KRAPO 9:40. Ach jo. Kdyby někdo nevěděl, co je KRAPO, tak to je zkratka, která znamená KRÁtká POrada, ale ve skutečnosti je to pravý opak. 9:40 začíná velká přestávka a nezanedbatelná část p.t. profesorstva míří do sborovny. Kolem 9:43 přichází i nejvyšší se dvěma pobočníky. Tou dobou také ti, kteří na ranní ceduli zapomněli, spolu s těmi, kteří si jí vůbec nevšimli, společně řeší, co se asi může dít, že je v kabinetech tak pusto. Kolegové ze sborovny telefonují do kabinetů a tak kolem 9:47 se může začít.
Slovo si bere ředitel a řeší se … no to je vlastně jedno, ale netrvá to dlouho. Pak přichází na řadu jeho štítonoš alias zástupce. Pojďme se na něj podívat blíž.
Přichází na řadu literární útvar, který jsme v hodinách mateřštiny nazývali popis osoby a jako takový ho lze zcela bezpečně přeskočit, čímž se doba čtení článku výrazně redukuje, aniž by došlo k narušení dějové linie či jakékoli ztrátě informace, podobně jako je tomu např. u Lojzy Hronovského.
Antonín Mříž je muž nejen v letech, ale také, jakožto učitel v oborech Zeměpis – Tělocvik, i ve formě. Je to postava dobře známá mnoha generacím studentů a řada z nich ho stejně jako my, měla dost ráda. Jeho hodiny, to byla jedna velká série vtípků, historek, narážek a vůbec. V hlavě to ale má srovnané, na rozdíl ode mě fakt ví, kde se těží čuhlí, huhlí, zemní plyn, kde je jaký průmysl a kdo komu šlápl na kuří oko a byl z toho třicetiletý konflikt. Zarážející pro mě vždycky bylo jen, že když jsem později po škole poznal ty, kterým dělal třídního, nemluvili o něm takřka bez výjimky pozitivně, nebo raději vůbec.
Kolega Mříž je pro funkci zástupce jasným kádrem. Zaprvé tvrdí, že anžto je na přelomu důchodového věku, bere to na jeden jediný rok a ať ho klidně vezmeme za slovo (Dnes jsme o tři roky dále a ejhle, je tam stále, nyní dokonce jako zástupec statutární. Ale to se říkalo už v osmašedesátém, že jednotkou dočasnosti je jeden furt). Dále trpí chorobou u učitelů velmi častou – rád se poslouchá (znám to dobře, koneckonců sám jsem někde na pomezí druhého a třetího stadia), což je pro osobu mluvící k hrdinům sborovským jasné pozitivum, a nadto má zkušenosti: Kdysi už zástupcem ředitele byl, konkrétně zástupcem pro spolupráci se SSM, a má tak zažitou řadu účinných pracovních návyků.
Konec popisu, pokračování děje
A tak se mluví. Určitě pouští hrůzu, určitě dává příklady, jaké to bylo za Jakubce (ředitel za dob totalitně předminulých), plamenně hovoří o tom, jací jsme lajdáci a to že by si dřív nikdo nedovolil. Jako příklad jsou tu dozory, na které se kašle, chodí se na ně pozdě, odchází brzy. A zase se mluví, řeč se vede kolem dochvilnosti, rána, obědů a já už nevím čeho … Až sem: „Dochvilnost je zásadní,“ hřímá. „Když nechodím do hodiny včas, je to holubník a nemůžu to chtít ani po těch studentech. Jenže tady pořád tři, čtyři minuty po zvonění běhají učitelé po chodbách.“ Jestli ho dobře chápu, je potřeba brát za kliku se zvoněním a pořádně zpucovat ty, kteří by nedejbože přišli pozdě.
Jednak mě to nebaví poslouchat, protože sám mám víceméně čisté svědomí (No dobře, no, ne zas tolik, ale stejně), jednak si myslím, že kdo ho čisté nemá, po projevu se nezlepší, ale hlavně cítím technický problém. (Pro neznalé, cesta z jednoho konce téhle školní budovy na druhý může znamenat vystoupání tří pater a klidně může trvat minutu, se zamykáním a odemykáním někomu i dvě). Zvedám ruku a do toho zvoní.
„No, co je?“ předává mi zástupce honorace slovo.
„Toníku, já jsem tě dobře poslouchal a mám problém,“ říkám. „Já jsem fyzikář a pokud chci svoji práci dělat dobře, musím učit s experimenty a to znamená nosit pomůcky. Ty musím někdy nachystat a protože nás to samé učí pět najednou, den předem to nejde.“ Vidím, jak Tonda koulí očima. Jo jasně, zdržuju, ale mám pocit, že to stojí za to. „A teď mi do toho nedejbože přijde dozor. Já bych teď opravdu rád znal oficiální názor vedení – mám opustit dozor dřív, abych bral za kliku třídy se zvoněním, nebo mám vytrvat až do konce dozoru a přijít pozdě? Nebo je správně ukončit jedno dřív, abych těsně po zvonění odcházel z kabinetu a vlastně nebyl včas ani na jednom?“
Chvíle brunátného ticha.
Samozřejmě, že to nějak dělám, hledám kompromisní řešení podle aktuální situace už šest či sedm let, ale když už se to takhle otevřelo a rozpitvalo, chci teď doopravdy vědět, co je podle něj správně. Problém je, že nemůže odpovědět nic, aniž by se sám shodil, ale já snad nemůžu za to, že se přivedl do slepé uličky.
Ale jen malá. Antonín Mříž je muž pronikavého intelektu i hrdosti a jako takový se nesmí nechat zahanbit. Ve vzduchu visí jeho pohled. Nadechuje se a briskně přichází s odpovědí vpravdě šalamounskou: „Člověk, který se ptá na něco takového, nemá v roli učitele vůbec co dělat.“
„Kolegové, už zvonilo, přetahujeme a přijdeme pozdě. Je čas se rozejít.“ ukončuje se – jako vždy se zpožděním – ‚krátká porada‘ a bez odpovědi na vyslovenou otázku se rozcházíme za tím, kvůli čemu tady doopravdy jsme.
Holky, co mi to celé připomněly, o tom mluvily především proto, že vzpomínaly, jak jsem se zeptal na něco relevantního a je by dodnes zajímala odpověď.
A teď mi řekněte – když mi tak zkušený a kvalifikovaný kolega vystavil takovéhle vysvědčení, mohl jsem se čestně zachovat jinak? No, vidíte. Tak jsem radši šel.
