Na úvod bych měl přiznat, že jsem hodně náročný návštěvník – znám skoro zpaměti Liberecký IQPark, prohlédl jsem důkladně IQLandii, Mnichovské Deutsches Museum, Lublaňskou Hišu eksperimentov, Kodaňské Experimentarium, Amsterdamské Nemo a především jsem vloni v létě prolezl od sklepa až na půdu SanFranciské Exploratorium (to je vám věc, a já měl navíc doprovod přímo z jejich science týmu, čímž se to celé umocňovalo). Ale tohle je ve své podstatě recenze a recenzent by asi měl být náročný.
Jako snad každé v každém muzeum typu hands-on, snaží se i v Brně obsáhnout experimenty zajímavými pro velké i malé, exponáty a demonstracemi svět techniky a přírodních věd s ohledem na místní krajinu a historii. Na „malé“ (v uvozovkách, ono je to velké) ploše se tísní fyzika, ekologie, chemie, fyziologie a ještě několik logií, které mne právě teď nenapadají. Do toho je všude spousta vysvětlivných tabulek, dotykových obrazovek s dalšími informacemi atd. A za tím vším je vidět neskutečná spousta práce, dívání se, jak to dělají jinde, vymýšlení originálních věcí, plánování, shánění peněz, vyrábění nerozbitných hraček a tak dále.
Moravian Science Center aneb VIDA je otevřeno od loňského prosince a je to na něm znát. Při vstupu ještě „smrdí novotou“. Bohužel ale právě proto ještě trpí spoustou dětských neduhů. Jednak je ještě sterilní, nemá zatím svého „ducha“, jednak byla při naší návštěvě poměrně značná část exponátů rozbitá – nefunkční či polofunkční. A pak také řada nedomyšlených věcí.
Jsou to vlastně blbiny, ale nechávají špatný dojem. Třeba hned na začátku – zaplatíte za děti od tří let, rovnou při vstupu je „zóna vody“ s plavební komorou na zdymadle, ale náš čtyřletý capart si nedokázal zavřít brány horní komory sám, byla moc vysoko. Když už se nepodařilo nadesignovat kanál s vodou dost nízko, řešila by to přistavená čtyři plastová štokrlata z IKEA.
O kousek dál jsou modely záplav. Měly by fungovat tak, že stavidlem zadržíte vodu a pak pozorujete, jak široko a vysoko se voda rozlije a které modelové domečky zaplaví. Při naší návštěvě ale pod stavidly protékala voda a až soustředěné zacpávání prstem ze stran tří tatínků ukázalo dětem, co to má dělat.
A ještě jednou k vodě, druhá část je v „herní zóně“. Míčky se tu třepou v proudech, tornádo je stahuje pod vodu, voda teče na parádní matrici, do které se zasouvají přepážky a točící mlýnky, kterým přepážky tvoří koryta a náhony. Vedle je deska, ze které koukají tři fénovací hadice na sušení triček a vlasů – jenže dvě nefoukají vůbec a třetí fouká studeně. Ještě, že jsme měli převlečení zamyšlené pro mladšího bráchu.
Vody se týká i další věc – skoro na opačné straně pavilonu je (tematicky) osamělá nádoba na „jar“, kde by se měly dělat bubliny a blány na různých drátěných tělesech. Nádoba je přirozeně plná pěny, kterou ale nikdo nevykydává, takže se k mýdlové bláně nedodřete, pokud nevíte, o co jde. A když to víte a rukou pěnu vyházíte, zjistíte, že široko daleko není kde se umýt, a jdete se opláchnout na začátek k dětem do zdymadla.
V patře toho ještě není mnoho, model pasivního domu a několik fantastických drah pro angličáky – ale firma, která si tam dala na tyhle dráhy reklamu, by si ji radši měla stáhnout, návštěva zde asi ke koupi moc neinspiruje: auta nejsou na skoky a nárazy dělaná. Dvě třetiny mají vymlácená skla a světla, vypadají jako vraky, polovina má ulámaná nebo propadlá kola. Musím ale přiznat, že naši kluci to neviděli, vybrali jsme jim jezdící auta a byli z nich prostě nadšení.
Veliký problém jsou evidentně krádeže – chybí kuličky na kuličkovou dráhu, kuličky do černých skříněk, chlupaté „částice tepla“, kyslíku, CO2 v modelu energie, malé míčky, které by se udržely na proudu vody (zbyl jeden, jinak bychom o nich ani nevěděli), u angličáků je varovný nápis, že auto není dárek a hlídá zde kamera… Jenže tak to bohužel je a nemá cenu se tomu divit. A myslím, že nejde o to, že jsme Češi – krade se všude a sem navíc jezdí i Rakušané, Maďaři a Slováci. Jde o to, být na krádeže připraven – buď mít prostě v záloze hromadu kuliček, nemít exponáty, kterým se dají ukrást, mít uvnitř v kuličkách (a autech a …) čip, jaký mají na zboží v obchodě a mezi vstupními turnikety pískací rám. Anebo ještě kreativněji: Netuším, jaká může být cena jedné kuličky, ale možná by mohlo být vstupné o deset korun dražší a kulička suvenýrem a současně součástí vstupenky. Aspoň pro kuličkovou dráhu a černou skříňku by určitě kuličky mohly být zaměnitelné. Kdyby ten nápad přišel na začátku, mohla by kulička být i vstupenkou, kterou vhodíte u turniketu, takový šém, ale to už fantazíruju.
Když se vrátím k uspořádání celého centra, musím říct, že skladba exponátů je hezká a poměrně logická, některé věci ale trochu překvapí. Na designu je patrné, že se tvůrci snažili umístit tematicky blízké experimenty blízko sebe, některé věci přesto, či spíš právě proto člověka trochu zaskočí – zmíněné „zbloudilé“ bubliny bez viditelné tematické vazby okolo (nejblíž je princip patentního zámku), nebo přítomnost klasické autodráhy (s dvěma drahami a ovladači ale jen jedním autem) mezi vědeckými experimenty.
Mezi exponáty se pohybují modrá trička – tutoři, nebo jak jim chcete říkat, povětšinou zřejmě studenti místní přírodovědy. Jako asi všude, i zde je jejich přístup různorodý: Někteří jsou skvělí, snaží se, jsou aktivní, radí a pomáhají, povídají si, další se spíš vyhýbají pohledu a bloumají nebo houfují s ostatními. Zřejmě si ještě nejsou jistí svojí rolí, ale to vyřeší nejspíš čas a zkušenost jejich šéfa.
Před deseti lety jsem seděl v Lublani na přednášce, na které Miha Kos, šéf tamní Hiši eksperimentov, vypravoval o tom, jak začít, a předkládal desatero startujícího hands-on science centra. Nepamatuju si ho už přesně, ale jasně se mi vybavuje, že dlouho mluvil o „Don’t start big“. A měl pro to spoustu důvodů, např: Musíte mít kam růst, jinak nebudete schopni věci vylepšovat a přemisťovat a lidi nebudou mít motivaci přijít k vám znovu. Nebo: Když začnete s velkým projektem, stejně velký na udržování pak už nedostanete a můžete mít velké problémy s financováním. Na malý projekt snadno seženete malé sponzory, velkého se leknou, ale když budete růst, malí vám zůstanou, a velké nalákáte – a bylo toho ještě mnohem víc. V Brně začali s velikým projektem. Je tu spousta nádherných věcí, centrifuga, do které si vlezete a házíte po sobě míčem, nebo chodíte napříč, kolo, na kterém se projedete na laně atd. atd. Nezbývá, než jim přát, aby Miha v Lublani neměl pravdu, nebo aby Brno bylo výjimkou, protože ztratit VIDA za pár let by byla nepochybně škoda.
A jak dojem z naší návštěvy hodnotím? VIDA je velmi pěkné, ale možná bych doporučil s návštěvou ještě rok nebo dva počkat, protože až vyroste z dětských nemocí, bude úplně skvělé. Kdyby ale známkoval můj starší syn (ten, co je mu čtyři a půl), dostali by devět hvězdiček z deseti: Deset už jen za to zdymadlo, vodní mlýnky, věž na lezení a autodráhu, a pak jednu dolu za chybějící kuličky.
