Pátek, 1.B, poslední hodina. Zapisuju do třídnice. Ruka nahoře.
„Copak?“
„Pane učiteli, proč ste naštvanej?“
Chvíle váhání. Asi bych se nad sebou měl zamyslet. Zpytuju svědomí: Ale já přece nejsem… Nebo jo? Musím se víc kontrolovat.
„Nejsem. Ale je fakt, že jsem dneska trochu unavenej. Vypadám naštvaně?“
„To ne, ale druháci řikali, že ste naštvanej.“
„Hmm, to bude asi souviset s tím, že hořce zaplakali nad zadanou písemkou. Takže jdeme na to: Minule jsme…“
…
Úterý, 2.B, první hodina. Zapisuju do třídnice.
„Hele, já jsem na vás byl v pátek nepříjemnej?“
„Ne, proč?“
„Tak proč jste říkali prvákům, že jsem naštvanej?“
„Když oni se tak krásně bojej…“
